Začátky letecké činnosti v Přibyslavi se datují rokem 1930, kdy byla několika pokrokovými, pro letectví zapálenými občany města založena odbočka Masarykovy letecké ligy. Přičiněním a hlavně obětavostí tehdejších 55 členů se podařilo získat kluzák Zlín V., později i větroň “Šedý vlk”.
Ve vlastní dílně se současně přikročilo ke stavbě dalších jednoduchých letadel. Majetkem odbočky MLL se záhy stal i automobil BUICK s navijákem. V té době byla jako plochy pro vlastní leteckou činnost využívána sklizená pole, případně pro starty pomocí gumového lana různé svahy, např. “Řezníčkova stráň”. Jako první instruktor v Přibyslavi působil Ing. Karel Tlapa.
Rozvoj leteckého sportu zásadně ovlivnila stavba zdejšího letiště, zahájená v roce 1931. Tehdy, po několika leteckých haváriích na Vysočině a díky určitým kontaktům na pracovníky Ministerstva dopravy, se podařilo tuto stavbu prosadit. Při výběru místa pro letiště bylo několik návrhů. Ministerstvo dopravy však mělo podmínku přistávací dráhy v délce nejméně 700 m, a to ve směru převládajících větrů, tj. východ – západ. Tak byla jako nejpříhodnější vybrána komisí ministerstva dopravy stávající plocha.
Po vybudování letiště činnost MLL dostala “zelenou”, neboť výcvik mohl být prováděn kdykoliv a nebyl již omezen jen na volné zemědělské pozemky. Činnost odbočky až do mobilizace v roce 1938 byla velmi vysoká a úspěšně konkurovala známým odbočkám v Humpolci a v Německém Brodě. Počátkem okupace byla činnost MLL zakázána a organizace rozpuštěna. Materiál včetně letadel byl zabaven. Zásluhou několika členů byly součásti rozpracovaných letadel ukryty na rúzných místech. Bohužel podmínky v těchto prostorách nebyly vždy dobré, a tak se po válce zjistilo, že mnohé součásti již nemohou být použity. Navíc vypálení hangáru v posledních dnech války znamenalo pro místní příznivce letectví těžkou ránu. Kdyby se podařilo požáru zabránit, byla by Přibyslav získala letecký park po výcvikovém středisku Wehrmachtu. Takto jsme se jen mohli dívat na ohořelé zbytky bezmotorových letadel a vlečných motorových letadel. Pro zasvěcené uvádím, že zde bylo po několika větroních typu GB-II, Olympie, Vážka, dvousedadlové větroně Jeřáb a vlečné stroje Čáp. Pouze součásti ohořelého navijáku byly později použity.
V létě v roce 1945 byla ustavena odbočka Českého národního Aeroklubu. Jako jedna z prvních akcí bylo zjištění stavu ukrytých částí rozestavěných letadel. Skutečnost byla tragická – použít se nedalo prakticky nic. Po dlouhých diskuzích a úvahách bylo přikročeno k montáži nejjednoduššího kluzáku “Skaut Standart”. Po vyklizení a nejnutnějších úpravách přístavku vyhořelého hangáru, který byl nejméně poškozen, byly části kluzáku a nejnutnější nářadí převezeny ze stodoly Dr. Jáchyma na letiště. Posléze však bylo konstatováno, že poškození vlhkem v době nouzového uskladnění je tak velké, že oprava není možná. Bylo proto rozhodnuto zaměřit veškeré úsilí k získání alespoň jednoho kluzáku od Ministerstva dopravy, jehož letecký odbor v té době tímto materiálem disponoval. Po značném úsilí tehdejších funkcionářů Aeroklubu a za účinného přispění “předválečných” známých z Ministerstva dopravy nám byl přidělen kluzák ŠK-38 – a to bylo slávy!
Současně však vyvstaly další problémy jako potřeba motorového navijáku a hlavně získání instruktora. Zhotovení navijáku se obětavě a bez finančních nároků ujal tehdejší majitel autodílny, taktéž člen Aeroklubu Stanislav Prokeš. Použil ohořelou kostru německého navijáku a po rozsáhlé opravě do ní instaloval Motor-Opel Blitz. Tak byla v roce 1946 vyřešena otázka navijáku. Jako instruktora se podařilo získat neobyčejně obětavého Františka Uhra z Havlíčkova Brodu. Jeho obětavost neznala mezí – dnes by asi nikdo zdarma nedojížděl z Brodu do Přibyslavi na “motocyklu” ČZ 100, a to v létě i zimě za každého počasí, nejméně dvakrát týdně. Jeho zásluhou byl pak výcvik prováděn po celý rok i v zimě. Jen v nejhorším počasí se probírala teorie.
V roce 1947 se z Ministerstva dopravy vyčlenila Letecko-technická správa jako samostatný útvar. Zde jsme získali v krátké době několik příznivců, jako A. Nováka, L. Němce, J. Křehlíka, Řezáče a další. Přibyslav se v té době dostala na jedno z předních míst v Českém Národním Aeroklubu a díky obětavosti a nadšení zdejších funkcionářů a podpoře jmenovaných příznivců jsme byli vybaveni slušným letadlovým parkem. Pro zasvěcené uvádím, že jsme mimo původního kluzáka ŠK-38 získali nový typ Z-23 Honza s gondolou, z větroňů pak Z-24 Krajánek, Z-124 Galanka, Z- 25 a Z-125 Šohaj a posléze vedle akrobatického větroně “Luňák” i dvousedadlového LG-130 Kmotra.
V Přibyslavi se v té době z naší iniciativy vytvořil sklad leteckého materiálu Letecko-technické správy Ministerstva dopravy. Letadla docházela do skladu buď vlakem rozložená, nebo se přepravovala na transportním podvozku, a nebo přímo z továren přelétávala ve vleku za motorovým letadlem. Stejnými způsoby se letadla jednotlivým odbočkám dle příkazu Letecko-technické správy, resp. A. Nováka opět vydávala. Všechny práce spojené s provozem a vedením skladu vykonávali členové Aeroklubu zdarma, za nějakou tu “protekci” v Praze. V té době dosáhl zdejší Aeroklub svého vrcholu – bohužel jen nakrátko. Brzy po nastolení “vlády lidu” začaly nesmyslné prověrky, které vyřadily z činnosti část členů a funkcionářů. Činnost Aeroklubu byla značně ochromena, na čemž měla hlavní zásluhu zdejší garnitura nových politických veličin. Jejich názory, a to nejen na letectví, byly zarážející. Jedině zásluhou zbylých členů se podařilo po nespočetných bojích s nepochopením místních í okresních činitelů až neuvěřitelné – letiště v Přibyslavi se udrželo.
Po Františku Uhrovi jsem jako instruktor nastoupil já – ovšem jen do prvních prověrek. Pak byl získán jako instruktor Mixa z Jihlavy. Ten po havárii na větroni MŮ-13 po zranění páteře se již do Přibyslavi nevrátil. Jako náčelník letiště a instruktor nastoupil František Loužecký, který pro Přibyslav hodně zachránil hlavně tím, že dokázal do značné míry neutralizovat naivní názory zdejších politických představitelů. V té době jsem již členem, tím méně funkcionářem, Aerokubu nebyl, a proto líčení dalších osudů ponechávám těm, kteří zůstali a mohli ovlivňovat věci další.
Na závěr prosím, aby tento “spis” byl považován za volné vzpomínky a vyprávění i s tím, že jsem se mohl dopustit nepřesností a omylů způsobených odstupem padesáti let.
Vzpomínal: O. Klusáček
Zdroj: www.lkpi.cz